Staré pověsti z Čejkovic - tajemství královského pokladu

Před dávnými časy panoval v naší zemi jeden král, který nahromadil ohromné bohatství. Velmi se bál o svůj majetek, a proto jej schovával po různých zámcích. Nemalou část pokladu nechal též poslat do Čejkovic, kde jej měli jako oko v hlavě střežit představený kláštera a dva nejstarší kněží. Ochránci museli složit přísahu, že o pokladu nikomu nic neprozradí.

Jednoho dne zavítal na čejkovický zámek mladý muž na bílém koni. Prosil představeného, aby mu ukázal veškeré zdejší místnosti. Když si všechno prohlédli, zachvěl se poledním tichem hlas zvonu a představený pozval hosta k obědu. Po jídle jim mladík pravil: „ Slyšel jsem, že zde máte velký poklad. Nechci Vám jej vzít, nikomu o něm ani slova neřeknu, ale rád bych to bohatství alespoň na chvilku spatřil“. 

Představený i ostatní kněží se ulekli a odpověděli: „ Nezlob se, pane, jsme vázáni těžkými přísahami, že poklad nám svěřený nikomu neukážeme“. Host však stále naléhal, a tak se představený nakonec dal obměkčit. Povídá: „Vyber si, buď se dozvíš o místě pokladu, ale nespatříš jej, nebo Ti poklad ukážeme, ale nepoznáš místo jeho uložení“. Na mládencovu prosbu, že raději poklad uvidím, mu kněží vsadili kuklu na hlavu a vedli jej dlouhými štolami do hlubokých sklepení. Nevidícímu se cesta zdála nekonečnou.

Posléze však přece stanuli na místě. Matná záře voskovice osvětlila sklepení a mladíkovým očím se zjevilo nádherné bohatství. Viděl truhly stříbra, pruty zlata a nepřeberná množství řetězů, číší, kalichů, křížů, až zraky leskem zlata a duhovými barvami drahokamů přecházely. Užaslý muž se dlouho nemohl nasytit pohledem na tak ohromný majetek. Než se však stačil vzpamatovat, řeholníci mu zase vsadili kuklu na hlavu a vyvedli ho ven. V jinochově hlavě uzrála zločinná myšlenka, že se pokladu musí zmocnit za každou cenu. Rychle se rozloučil, poděkoval, vyskočil na koně a tryskem uháněl k Mutěnicím.

Asi za měsíc, za chmurného listopadového dne, přijelo do čejkovického zámku mnoho rytířů. V jejich čele stál mladík, který už jednou navštívil zámek a hodlal se zmocnit pokladu. „Chceme váš poklad“, řekl drsně, jako by snad ani neměl nic společného s tím nedávným hostem vybraného chování. „Ihned nám prozraď, kde je schovaný!!“ – Představený se zhrozil oné hrozné proměny, ale potom odhodlaně pravil: „ Nepovím, i kdybych měl zemřít!“ Tu se rytíři vrhli na mnichy, začali je surově tlouci a drancovat klášter, ale stateční strážci tajemství nevyzradili. Některým se také podařilo včas uprchnout. Ukrutní rytíři proto poklad nenašli, a tak se uchránil pro časy budoucí a zůstává v zámku dodnes. Mnoho lidí se od té doby pokoušelo jej získat, ale žádnému se to zatím nepodařilo.